Povídání o existenci, 1. díl: Orientace v existenci

Dobrý den, vítám Vás u prvního dílu našeho povídání o existenci. Asi se shodneme na tom, že o existenci jsme se nikdo neprosili. Každopádně jsme se ocitli v nějakém stavu, a protože se navzájem vnímáme, shodneme se na tom, že v existenci prostě jsme. A protože existence zahrnuje naprosto vše, co dokážeme vnímat našimi smysly, tak by bylo dobré si v tom udělat maličko pořádek a zorientovat se v tom, jaká je v existenci architektura.

Jinými slovy, jaké vztahy vlastně zodpovídají za to, jak se v existenci cítíme. A abychom se v existenci zorientovali, ukážeme si v našich dílech, že existence má jasnou architekturu a tato architektura je postavená na hodnotách neboli kvalitách. Jako lidé umíme tyto hodnoty pojmenovat, ale teprve když známe jejich vzájemné vztahy dokážeme se v existenci zorientovat. A teprve poté se také můžeme svobodně rozhodnout, jakým způsobem se budeme v existenci projevovat.

Podívejme se tedy na to, jak existence vypadá v našem vnímání, to znamená v prostoru, které tvoří tři roviny, ve kterých se hmota projevuje, to znamená v takzvaném 3D konceptu. Pokud je v takovém konceptu vyjádřeno jakékoli těleso, v našem případě třeba koule, podívejme se, jak toto těleso funguje a jak ho vnímáme našimi smysly. Vždycky se na ní objeví něco jako povrch. Abychom mohli kouli v existenci definovat, bude mít vždycky nějaký povrch. V tu chvíli, kdy má koule povrchy, tak samozřejmě vrhá i světlo a stín. Světlo i v našem vesmíru přichází z nějakého vnějšího zdroje, pokud samozřejmě nemá koule světlo své vlastní. Takže máme v naší existenci povrchy, máme světlo a stíny a máme tam také hranice. Je to definovaný prostor, ve kterém se pohybujeme, ať už je to prostor naší koule, anebo to může třeba být i prostor naší planety. Můžeme si povídat i o tom, že planetu můžeme opustit, ale pořád tam bude hranice, ať už fyzikální, energetická, nebo jakákoliv jiná hranice našich možností, hranice našeho vnímání. To znamená, že jsme v naší 3D rovině existence vždycky ohraničeni hranicemi, neboli-možnostmi.

Mechanismus, kterým toto vše vnímáme, je mysl. Mysl je naším nástrojem ve 3D existenci, kterým vše vnímáme a poznáváme. To každý z nás jistě zná a vnímá. A tomuto poznávání a vnímání říkáme intelekt. Pokud se tedy pohybujeme ve 3D prostoru, pohybujeme se v úrovni, které můžeme říkat intelektuální. Otázka je, jestli si dostatečně uvědomujeme, že to není jediný aspekt a jediný princip, který tady máme. 

Intelektuální rovina v existenci bude mít vždy aspekty, které tady popisujeme. Ale základním fenoménem této existence je další rozměr, který můžeme vnímat. A ten rozměr je to, jak se v existenci cítíme. Slovo existence jako takové, není jen samo o sobě. Slovo existence je zároveň i definicí stavu. Protože „EXIST“ znamená výstup. Pokud tu cokoliv vzniklo, od vesmíru až po naši bytost, i to, že jsme začali vnímat věci okolo sebe, muselo to mít začátek a obrovskou prvotní energii a informační potenciál, který se následně projevil do rozvinutých struktur, tak, jak je dnes známe. Tento prvotní zdroj můžeme nazývat jednotou, božstvím, jak chceme. Každopádně vždycky to je nějaký koherentní svazek. Čili vystoupili jsme z jednoty do existence. Vypadá to, jako by to byly dvě odlišné věci, co spolu vlastně nesouvisí ale ve skutečnosti tomu tak není. A ten rozdíl, který je při vstupu do jednoty, nebo k výstupu do existence, je právě to, co cítíme. Je to právě ta kvalita rovin neboli vrstev existence, kterou můžeme pojmenovat.

A proč se tím máme zabývat? No, protože pokud správně uchopíme hodnoty existence, tak nám bude zodpovídat naprosto všechny otázky, které si v našich životech klademe. To, odkud a kam v naší existenci směřujeme. A to jak na základě fyzických vyjádření, tak i na základě mezilidských vztahů a hodnot. První směr, kterým se vydáváme v našich činnostech, který pro nás bohužel není tak dobrý je směr od jednoty neboli zdroje. Je to směr zevnitř ven. Energetický potenciál se postupně vyčerpává, čeká nás postupné zachlazení. Vztahy i tělesa chladnou, dochází k jejich tvrdnutí a systémy se stávají křehčí až dojde k jejich zhroucení. A této tendenci nebo i chování člověka říkáme že je explozivní. To znamená, že člověk i hmota nakonec neudrží svoji vlastní soudržnost, svoji vlastní energii, a tak dochází k explozi která není ničím jiným než finální fází rozkladu.

Na druhou stranu tady máme druhý směr, druhou tendenci a tato tendence je to, jakým způsobem tyto jednotlivé komponenty složit tak, aby vytvářeli harmonický celek, aby se navraceli zpátky do architektury, ze které vzešli. Tento směr, dovnitř jdoucí ke zdroji, má jasnou skladbu, má tendenci počítat s každým komponentem systému a perfektně ho naskládat tak, aby vytvářel tyto nádherné obrazce, tyto nádherné svazky. Tendence je tedy implozivní. A asi nejlepší ukázkou je vyjádření Mandelbrotovy množiny, která nám poukázala na fraktální geometrii, kterou zde můžete vidět. Ani jeden komponent není stejný, přesto tvoří harmonický stále se vyvíjející celek. Vidíme nádherné obrazce, které vnímáme jako krásné, dovnitř jdoucí a s nimiž se cítíme dobře.

A v tuto chvíli se můžeme přesunout do struktur lidských vlastností, kterým architektura odpovídá. Podíváme se, jak jsme na tom v naší intelektuální rovině, rovině hmoty, rovině povrchů, a všeho co zde můžeme vnímat. Kde na nás působí, nebo sami vytváříme stav rozkladu, exploze, nebo naopak stavu skladu, jednoty. Způsob, kterým vnímáme jednotu, nazýváme intuicí. Intuice nás vede k energeticky vyváženému stavu, kdy směrujeme směrem z vlastní existence, do naší vnitřní stability a síly. Zde nám narůstá míra energie a samozřejmě se nám spouští další fenomén, kterému říkáme inteligence.
Inteligence je v podstatě pouze stav, kdy jsme schopni jednotlivé komponenty našich myšlenek, toho, co říkáme a toho co děláme seskupit do harmonického a funkčního celku. Je to rovina, kde nám narůstá míra citu, to znamená, že ke všemu máme vztah, a tudíž na vše bereme ohled. A cit je právě tou podmínkou, která nám umožňuje skládat věcí tak, aby byly pro všechny zúčastněné strany výhodné. A takové chování v této úrovni vědomí se nazývá moudrostí. Takže vidíme, že inteligentní chování je vždy chování intuitivní a přirozené. Je to chování moudré a citlivé, tak, aby všemu a všem udělalo dobře, abychom se dobře cítili v prostředí, které si sami vytváříme a kterým sami jsme.

Směrem do exploze se dostáváme k myšlení, analýze, rozkladu, která nás nevyhnutelně vede ke konfliktu. A proč? Protože myšlení vytváří dojem, že jsme něco jiného, než je to, na co se díváme. Vytváříme věci, které jsou dobré pro nás a nemáme již dost energie a citu podívat se na věci z pohledu druhého. Radši si vytvoříme falešnou představu, tím utlumíme naše svědomí, které není ničím jiným než intuicí, která se nás snaží varovat. Tím se roztáčí spirála ztráty energie, kterou musíme doplňovat. Po sestoupení do této roviny se z citu stává pocit. Naše čeština nám krásně ukazuje, že po něčem začíná něco druhé, to znamená že po citu začíná pocit. Po moudrosti začíná myšlení, myšlení nás stojí energii, vstupujeme do úrovně instinktivní, kde samozřejmě vládnou pudy, to znamená věci, které až tak neovládáme a samozřejmě to pak odpovídá i naší činnosti v tom, co děláme, co říkáme a co si myslíme.

A z této naší základní mapy se můžeme podívat, jak to bude vypadat, když na sebe necháme působit tyto rozkladné procesy. Stav je opravdu velice jednoduchý. První, co se ukáže, jsou emoce. Emoce budou vždy destruktivní, protože nám budou odčerpávat energii. To znamená ať už to jsou euforie nebo smutky, všichni ze života víme, že jsme na konci vyčerpaní a unavení. Naše činnost v prostředí, ve kterém se pohybujeme, bude vždycky rozkladná, protože energii, která nám chybí se snažíme doplnit z venku. Tento pocit nedostatečnosti, toho že nám něco chybí je strach. Strach že v něčem nestačíme, nebo že si to o nás někdo myslí.

Pokud bychom se podívali do úrovně myšlení, samozřejmě, myšlení vyčerpává, spotřebovává významné množství cukru i naší vnitřní energie. Pokud budeme dávat myšlení velkou pozornost, nakonec to asi zažil každý z nás, včetně mě, dojdeme do stavu vyčerpání. Abychom energii nabrali, budeme se ji snažit získat zvenku. To znamená drancování přírody, těžba surovin, finanční spekulace apod. Ale také způsobujeme tlak na ostatní, aby uznali náš status, nebo dále naši nadřazenost. Jejich pozorností pak získáváme uspokojení, bohužel tento stav je vždy dočasný.

Sami víme, že abychom v tomto stavu zachlazení a citové strnulosti ještě vůbec něco cítili, hledáme impulsy, které by tuto naši strnulost narušili. Chodíme na tzv. zápasy, destrukční a násilné filmy, nebo máme potřebu skákat padákem, na úrovni toho, že se ten padák nemusí otevřít, nebo skok z mostu na gumovém laně, že i to lano se může přetrhnout. To vše v nás sice vyvolá emoce čili pocity strachu, ale rozhodně to není způsob, jak si energii doplnit a dojít k trvalému uspokojení v existenci. Tato vnitřní válka se následně odráží v našich životech a vede vždy ke kolapsu. Toliko k emocím, k emocionální rovině, kterou vnímáme a kterou všichni velice dobře známe.

Abychom si to zopakovali, je to velice jednoduché. Budeme-li směřovat místo vnitřního souladu, vnitřní harmonie směrem ven, uděláme to vždycky na základě myšlenek, náš cit se stane pouhým pocitem, půjdeme instinktivně směrem k pudům. Hnacím motorem je strach, což není nic jiného než pocit nedostatečnosti. A to, co nám ve skutečnosti chybí, je vlastně kontakt s naší vlastní energií a vědomím toho, že jsme kompletní.
A teď se pojďme podívat, jak to vlastně vypadá na té druhé straně, o které bude zbytek všech mých přednášek.

Pokud nás naše aktivita v existenci vede směrem ke skladu, spolupráci začínáme vnímat život tak jak je, udržujeme se v maximální míře toho, čemu říkáme bdělá přítomnost. Míra energie nám stoupá a můžeme se podívat na věci tak jak jsou uspořádány, nikoli jak bychom si je přáli. Tím s nimi vstupujeme do vztahu, interakce a jsme vyzýváni k aktivitě. Aktivita se odehrává na základě informací, které jsme dokázali načerpat, ať už to jsou zkušenosti fyzického nebo psychického rázu. Tím získáváme moudrost, která je v podstatě takovou pravdou projevenou v pohybu. V tu chvíli se nám navyšuje míra citu, takže zohledňujeme všechnu naši činnost, celou naši aktivitu v prostření na základě interakcí s druhými. A prostřední je pro nás zároveň také prostředníkem, abychom věděli, jak jsme sami na tom. A v okamžiku, když jsme v takové interakci, tak samozřejmě naše činnosti odpovídají vzájemným vztahům. Odpovídá tomu i architektura a její využití. Veškeré technologie a stavby jsou v přímém kontextu s prostředím, ve kterém se pohybujeme. A namísto kostiček, které stavíme dnes, jsou stavby spíše organické a kompatibilní s prostředím.

V ten okamžik je pochopitelně náš pohyb v přírodě laskavý a pečující a přírodu už nevnímáme, jako svého nepřítele, nebo něco, kde bychom měli přežít, ale jsme její součástí. To samozřejmě souvisí i s naší činností v prostředí, což je nechávat věci, pokud možno, tak jak jsou. A uvědomění, že není naším úkolem, abychom zde znásilňovali vodní toky, lesy, zvířata nebo abychom těžili to, co vyloženě nepotřebujeme pro naši činnost. Odebíráme si jen nezbytně nutné množství s maximálním ohledem na prostředí, ve kterém jsme. Nezávislost nakonec získáme tím, že budeme v dokonalé propojenosti s prostředím, které nás na tuto úroveň vypodporuje. V ten moment nám samozřejmě narůstá i míra svobody, pocit volnosti, štěstí a všech ušlechtilých citů, které v sobě neseme, a kterých jsme nositeli.

Naše schopnost pohybovat se s moudrostí, naše narůstající míra citu, je vedena intuicí. A intuice je potom naší přirozenou autoritou a stáváme se tím samozřejmě komplexním člověkem, kterého bychom mohli nazvat „homo cosmologicus“. Jsme vítanou součástí prostředí, vítanou součástí našeho vesmíru, kde nepůsobíme invazivně, ale jsme naopak harmonickou bytostí, která vždy bude navyšovat potenciál, který prostředí jako takové nabízí.
Tato cesta dovnitř nás vždy dovede k laskavé péči o vše, co se pohybuje v našem okolí. Dovede nás k čistotě, pravdě a nezávislosti, tudíž ke svobodě, ale zároveň k plné odpovědnosti.

A to je takový základ, k čemu nás vede směr ven do expanze a kam nás naopak vede směr dovnitř, skrze harmonii s celkem. Jak to ale vypadá na povrchu? Souvislosti na povrchu ve 3D rovině jsou dané architekturou toho, kam jsme došli, ale také nám to ukazuje magnetické pole Země, kde jsou jednotlivé hodnoty vyjádřeny tvarem magnetické mřížky. Tady se samozřejmě nebudeme zabývat geometrií ani matematikou, ale těmi základními pojmy, abychom se zorientovali v prostředí a tím zjistili, jak jsme na tom.

Základním předpokladem k tomu, abychom se vůbec mohli spojit s čímkoliv v prostředí, je zdraví. A zdraví z pohledu harmonie je úplně základní součástí, je to přirozený stav. Žádný pocit, kdy nás něco bolí, kdy bychom překonávali nějaké překážky na úrovni fyzické nebo psychické. Nebo že bychom se měli donekonečna z něčeho léčit. Zdraví je prostě stav.

Tento stav podporuje a musí být tedy i vypodporován dalším aspektem, další hodnotou. A to je partnerská věrnost. Pochopitelně si můžeme uvědomit, že v případě, že jsme v dichotomii, ve dvojakosti, a i naše planeta má dva póly, plus a mínus, klad a zápor. Potenciál bude vždy stoupat ve chvíli, kdy se dostanou tyto dvě hodnoty do interakce ve vzájemné harmonii. Na to nám poukazují i původní vědomé národy, které říkají, že ke zdraví, spokojenosti a dlouhému životu je zapotřebí vzájemná láska muže a ženy.

Třetím pilířem je čestnost. Čestný člověk pracuje pouze s tím, co je mu nabídnuto, anebo s tím, co sám vytváří v prostředí. Žádná spekulace ve vlastní prospěch, nebo sobectví.

Dalším aspektem je pravdivost. Jeli potřeba, vyjadřujeme se v upřímnosti a uvědomujeme si, že náš úhel pohledu je jedinečný, stejně jako pochopení druhého. Popisujeme věci tak, jak nejlépe dokážeme. Takový člověk je hoden respektu.

A nejvyšší podporou v tomto pentagonálním systému je laskavost. Láskyplné chování je pro nás vyjadřování našich vnitřních hodnot, bez očekávaní. Laskavé chování ke všemu živému je prostě naše základní přirozenost. A bude vždycky tou nejvyšší hodnotou, kterou máme.

Když se na tyto hodnoty podíváme z roviny emocí, zjistíme, jak je tato úroveň nedostatečná. To znamená vždycky tam bude nějaký odpor a nějaké „ne“. Ale hodnotový systém bude fungovat vždy všude. V jakékoliv vrstvě vědomí, ve které se nacházíme. Takže se teď podíváme i na to, jak to vypadá, kdybychom se na to dívali z pohledu emocionální roviny, která zasahuje do našeho intelektuálního vnímání.

Zdraví. Tak pokud se na to díváme z pohledu nižšího stavu, je to v podstatě takové pravidlo, které říká: „Neberte si žádné omamné prostředky. To znamená alkohol, drogy, cigarety, příliš sexuální a násilná literatura, filmy a podobně. Vždy bude snižovat náš potenciál a zvyšovat závislost.

Pokud se podíváme na partnerskou věrnost, tak je to úplně jednoduché. Buďme věrní, nebuďme nevěrní.

Co se týká čestnosti, je to jednoduché. Neber si, co ti není nabízeno. Pokud nám to není nabízeno, není to naše, to znamená že se nám nemůže dostat do života nic, co by nám potom zpětně mohlo uškodit.

Co se týká pravdivosti, tam je to úplně jednoduché. Neříkat nepravdu. To neznamená, že musím každému otevřeně říct všechno, co si myslím, nebo to, co vnímám. Je tam samozřejmě možnost neříkat nic, což je mimochodem i nejlepší. Každopádně pokud již něco vyjadřuji, měl bych to vyjadřovat tak, jak to nejlépe dovedu.

Laskavost je úplně jednoduchá. Je to nenásilí. To znamená abych nečinil bolest, nebo abych nebral život žádným cítícím bytostem, abych se v prostředí mohl pohybovat s naprostou volností. Divoká zvířata a rostliny, nás pak nevnímají jako nepřítele, ale jako bytost, která je minimálně neutrální, nebo lépe harmonická a podporující.

Takže pokud bychom se podívali na veškeré naše činnosti, které vykonáváme v rámci našeho života, na každé úrovni existence budeme mít tento systém hodnot, jen ho budeme chápat buď jako odporový a vybrat si souhlas nebo nesouhlas. Ale ve chvíli, kdy se nacházíme ve stavu harmonie, ve stavu zvýšeného citu a inteligence, logicky si uvědomujeme, že to jsou naše vlastní vzájemně se podporující hodnoty. Zde jsou tedy nepřímo zodpovězeny otázky na veškerou lidskou činnost.

Uchopíme-li tyto hodnoty v životě, vstupujeme díky novým interakcím do takzvaného vnitřního světa, je to vstupenka, je to návod, je to klíč k tomu, jak se dostat sami k sobě. V ten moment pochopitelně navyšujeme potenciál veškerého stvoření a naše životy budou vykazovat mnohem větší kvalitu, než jsme měli doposud.

Kvalitativní přechod má další fázi a mohlo by se zdát, že bude mnohem složitější. Ale naopak naše vnímání na úrovni citu je mnohem jednodušší. A hodnoty, které definují takovou bytost, jsou velmi jednoduché. Je to pravda projevená moudrostí, láska projevená laskavostí a svoboda s odpovědností jako koherentní svazek, který je základem pro všechno.
Vyrovnáním těchto základních potenciálů se stáváme bytostí komplexní a tento stav můžeme nazvat stavem osvícení, anebo také plnohodnotné propojení s jednotou, prvotním zdrojem, nebo božstvím.